SLOWFOX

SLOWFOX (též Slow Foxtrot) je "nedbale elegantní" a je velmi ladný s malými zdvihy a klesy a méně výrazným točením. Zato jeho švih je velmi prostorový. Slowfox se často stává srdeční záležitostí tanečníka. Ve STT je slowfoxtrot tzv. tancem pravdy, neboť jedním z nejnáročnějších moderních tanců vůbec bezpečně a dokonale ho může zvládnout jen skučný tanečník. Právě v slowfoxtrotu se pozná kvalita tanečního páru, jeho tanečnost, což je obtížně defiovatelný termín, který by ale měl být jedním z hlavních hledisek při posuzování párů na soutěžích. Jedná se o postupový tanec, to znamená, že se taneční pár snaží utančit co nejdelší dráhu bez pomoci opakovaných obratů. Z důvodu jeho obtížnosti se učí až ve vyšších úrovních tanečních kurzů (většinou ani ne v pokračovacích, ale až speciálních a vyšších).

Hudba
Tančí se relativně pomalu v 4/4 taktu as tempem 30 taktů za minutu

Historie
 Slowfox je nejmladším a nejtěžším ze standardních tanců. Pochází z Velké Británie. Také je to uměle vytvořený tanec, který vznikl lineárním prochozením foxtrotových základních čtvrt-otáček. Je dítětem anglických tanečních mistrů, kteří ho koncem 20. let standardizovaly a který také do jisté míry odráží charakterové vlastnosti Angličanu - lehkost s flegmatičností, přesnost, avšak nevýbušnost, rytmičnost a samoúčelnost, honosnost i lhostejnost (J. Chrastil). 

Jeho předchůdcem je tanec Foxtrot, který navazuje na jazzovou hudbu a jeho název pochází od H. Foxe, který s ním přišel v roce 1910. V roce 1913 vyšel v Dancing Times první evropský popis slowfoxu, který podle tohoto anglického renomovaného časopisu vznikl v USA. Následující rok ho již vyučovali taneční mistři organizovaní v ISTD. Se slowfoxem, jak ho známe dnes, měl ale ještě málo společného. Po skončení 1. světové války v roce 1918 se slowfox stal nesmírně populární a to zejména v Anglii pro svou uhlazenost a jistou noblesu. V roce 1921 předváděla Josephine Bradley se svým partnerem G. K. Andersonem tak skvěle propracovaný slowfoxtrot, že se jím proslavili. V roce 1922 se patrně v Londýně uskutečnila soutěž Daily Sketch, vyhlášená stejnojmenným deníkem pouze pro amatéry ve dvou tancích, foxtrotu a valsu. Foxtrot (resp. slowfoxtrot) vyhrál pár G.K. Anderson - paní Rey, vlastně měl vítěze dva: kapitán G. Foster- Flora le Breton a V. M. Brooks - slečna Lipman. V letech 1922 a 1923 se asi opět v Londýně konala Ivory Cross - otevřená soutěž ve foxtrotu. V obou ročnících zvítězil pár G. K. Anderson - Josephine Bradley. V roce 1924 se od něj oddělil rychlejší Quickstep. 

Taneční schéma
Má velmi jednoduché základní taneční schéma - spojení Pérového kroku a Trojkroku, tedy dvou základních figur. Toto spojení dohromady obsahuje šest kroků, při nichž muž tančí vpřed a dáma vzad, kroky jsou v rytmizaci volně, volně, rychle rychle, volně, volně, rychle rychle (tj. slow slow quick quick, slow slow quick quick). Kombinaci pérového kroku a trojkroku se od poloviny 30. let v Praze říkalo zlatá vazba, avšak po světové válce se tento termín ze slovníku českých tanečníků vytratil.

Pomalé tempo si vyžádalo dlouhý, nepatrně skluzný krok, dokonalou kontrolu těla, lehkost a jistotu. Slowfox je vlastně stálá taneční chůze bez přísunů (jen ve vynucených situacích, např. v otáčkách se používá patové stažení - impetus). Při slowfoxu se zdá, že pár pluje prostorem, v němž vytváří protáhlou vertikální i horizontální vlnu. I přes jisté ustrnutí vývoje po odlivu sweet music se přece jen od 60. let vyvíjí dál, jak v detailech, i prostřednictvím nových figur i s tanečními synkopami aj. Třeba od 90. let se v Evropě již v základních krocích provádějí větší náklony celým tělem do stran, což mimochodem u českých i slovenských párů není tak často k vidění.

Zajímavosti:

Slowfox je považován za nejtěžší tanec na světě. Zdánlivě jednoduché základní kroky skýtají výzvu pro každého tanečníka v plynulosti a nedbalé eleganci.

.